Ohlédnutí za ikonickou Berninskou dráhou

Při výletu do Švýcarska a Itálie, o němž už dříve pojednala zpráva od jeho organizátorky Mgr. Yvety Vejtasové, měli cestovatelé z řad našeho žactva příležitost svézt se po dráze, která sotva může chybět v jakémkoliv výběru nejkrásnějších železničních tratí světa.

Soukromá společnost Rhétská dráha budovala od roku 1888 v Rhétských Alpách soustavu náročných tratí, jež se staly vyhledávanou turistickou atrakcí. Dva nejcennější úseky, totiž Berninská a Abdulská dráha, byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO, kteréžto pocty se dostalo už jen rakouské dráze Semmering a trojici britských železnic v Indii, z nichž nejznámější vede do Dárdžilingu.

My jsme absolvovali berninskou větev, jejíchž 62 kilometrů s 13 tunely a 52 mosty zvládne vlak za 2:12 h. Jízda začala v prestižním horském středisku Svatý Mořic, které dvakrát hostilo zimní olympiádu. Z výchozích 1775 m n. m. trať vytrvale stoupala údolím a ideální počasí nám dopřálo dechberoucí výhledy na zasněžené štíty, jimž nad ledovcem Morteratsch dominovala Piz Bernina, jediná čtyřtisícovka Východních Alp. Na skalnatém plató s nádrží Lago Bianco jsme dosáhli ve stanici Ospizio Bernina nadmořské výšky 2253 m, jež představuje prvenství nejen na Rhétské dráze, ale adhezně a bez vrcholového tunelu i v Evropě. Následoval stavebně obtížný úsek, v němž trať strmě klesala sérií protisměrných oblouků (často tunelových) a pod obcí Brusio nabídla opravdovou lahůdku: viadukt se smyčkou. Vlak dál svižně sjížděl údolím Poschiavo, překročil hranici Itálie a kuriózně skrz ulice Tirana dorazil na nádraží v 429 m n. m. – sestoupili jsme tedy o impozantních 1824 metrů. Historické vinařské Tirano se pak zřetelně lišilo skoro středomořským klimatem i uvolněnou italskou atmosférou.

– RNDr. Stanislav Koňařík –